Historie

Počátky kelečského skautingu

Přibližně v roce 1945 vznikl i oddíl Junáka v Kelči. Buď jako samostatná organizace nebo snad jako pobočka organizace v Hranicích. (Úřední registrace ve spolkovém katastru bývalého okresu Hranice však provedena nebyla, není zde ani zaznamenáno případně zřízení kelečské pobočky. Přitom spolek “Sdružení přátel Junák” byl v Hranicích založen již v roce 1933 a po 2. světové válce obnovil činnost 5. 12. 1945).
Iniciátorem založení Junáka v Kelči byl Ota Vítek. Pocházel z Ostravy a v té době byl zaměstnán u hodináře pana Valy.Oddíl měl dvě družiny, jejich vedoucími – rádci byli Milan Hýža a Jenda Strnadel. Spolu s vůdcem oddílu Otou Vítkem tvořili funkcionářské vedení. Zástupci rádců byli podrádci Jaroslav Perutka a Ota Tvrdoň. Vedoucími nejmladších Junáků tzv. Vlčat byli Karel Dohnal a Čestmír Libosvár. Oddíl měl mezi 25 až 30 členy, mezi ně patřili Lad. Bagara, Lad. Ficek, Dušan Holenka, Frant. Hloch, Milan Hubík, Oldřich Hubík, Milan Josef, Lad. Kopečný, Jan Korabečný, František Libosvár, Josef Pavelka, Frant. Plesník, Jan Ryška, Jar. Tümler, nejmladšími příslušníky pak byli Antonín Kuběna, Josef Sýkora, Zdeněk Sýkora, Jar. Šplháček, Jan Vala a další.
Ihned po založení začala “velká výstrojová horečka”. Protože organizace Junáka měla po válce okrové košile (pravděpodobně po německé mládežnické organizaci jako trofejní), které se do Kelče nedostaly, nakupovala se v drogerii u pana Homoly žlutá barva zn. DUHA a doma se za přispění matek z původně bílých košil vyráběly stejnokrojové. Manšestrové kalhoty měli někteří členové vlastní, jiní si je nechali rychle ušít, ostatní použili jakékoliv “kraťasy”. Podle několika originálních pokrývek hlavy ve tvaru lodiček se doma vyráběly a šily jejich kopie. V okresním městě se nakoupily řemenové přezky se skautskými liliemi, dále kroužky a karabinky a místní sedlář a také ševci zhotovovali ty správné junácké opasky. Velkých košilových kovových odznaků (slibových) bylo omezeně, zato malých na čepici -–lodičku byl dostatek. Velké nadšení vzniklo, když kdosi přinesl kousek zelené plstěné textilie, z které se vystřihovala kolečka pro podložení odznáčků. Výsledkem těchto snah a velké tvořivosti bylo, že oddíl byl v krátké době stejnokrojově v plné parádě.
K zahájení vlastní činnosti významně přispěli místní národní výbor a hasičský sbor, kteří umožnili konat junácké schůzky v klubovně v prvním patře tehdejší hasičské zbrojnice. Zde se členové teoreticky a pokud to bylo možné i prakticky vzdělávali ve znalostech Morseovy abecedy, uzlování, značkování v přírodě, stopaření, poznávání rostlin a stromů, tábornických praktikách a podobně. Za pěkného počasí se získané vědomosti prověřovaly při vycházkách do přírody v okolí Kelče. Oblíbeným směrem bylo údolí Hájovského potoka a okolí lesíka Háj pod Lapačem.
K výletům i letním schůzkám se konal vždy jakýsi slavnostní nástup před hasičskou zbrojnicí, kterým skauti dávali o sobě vědět. Oddíl měl také svůj nástupový pokřik: “Kelč – Junáci, Záhoráci, pomáhají lidem v práci”. Bylo to poněkud nadnesené, nevýstižné a nepravdivé, což jsme si ale neuvědomovali. Zato si toho všimla osádka protějšího zámečnictví pana Volfa, která pokřik opravovala: “…pomáhají lidem k práci!” Což bylo i částečně pravdivé, při výletech a doprovodném dovádění zůstala někdy nějaká ta kopka sena rozházená nebo vznikla i jiná nepatrná škoda.
Konaly se i větší výlety. Nezapomenutelný byl zájezd na Vsacký Cáb (841 m.n.m.). Pochodovalo se ze vsetínského nádraží přes obec Jasenku a přes sedlo na Dušné až na vyhlédnutou kótu. Vrchol kopce byl tehdy zalesněný jen ze severní strany. Na vrcholu byla malá kamenná mohyla a vedle ní stál – v té době častý – triangulační bod: dřevěná věžovitá konstrukce s podlážkami ve dvou patrech propojených žebříky. A právě o tento “triangulák” byla svedena velká neúprosná šišková bitva. Obránci si napřed nanesli ke konstrukci a na podlážky velkou zásobu šišek – a pak to začalo. Útočníci měli možnost stálého doplňování “munice” z přiléhajícího lesa, obránci tak činili poněkud oklikou, ale nestačili držet krok. Postupně ustupovali na horní podlážky a po vyčerpání zásob měli možnost použít pouze “střel”, které dopadly na plošinu, nebo které zachytili. To samozřejmě nevydrželo dlouho a útočníci nakonec zvítězili.
Na výletě došlo i k pokusu s vařením v přírodě. Kotlík jsme měli také zápalky a čaj (po válce jen lipový nebo nějaké bylinky), vodu jsme donesli z pramene u blízké turistické chaty. K uvařenému čaji jsme vytáhli zásoby z domu, většinou chleby se sádlem nebo máslem. Objevily se i dvě klobásy. Tu někdo dostal nápad, že jejich majitelům ohřejeme klobásy ve vodě, ze které pak uděláme polévku. Stalo se: znovu pro vodu, v horské chatě jsme vyprosili trochu soli, do vody, ve které jsme pořádně vyvařili klobásy, jsme ještě přidali trochu omastku seškrábaného z chlebů, kdosi poučený opatřil i nějaké správné koření. A výsledkem byla polévka: chutná, mastná a voňavá uzenou klobásou! Výborná s nedojezenými chleby. Jen majitelé vrácených klobás žehrali, že je maso dobře vyvařených výrobků nějak úplně bez chuti a bez vůně. Tyto obě akce a další drobné příhody spolu s dojmy z pěkné přírody a z výborného počasí způsobily, že tento výlet zanechal ve všech účastnících trvalé vzpomínky.



DALŠÍ ŽIVOT KELEČSKÉHO SKAUTINGU - Z CYKLU NÁČELNÍKOVY PAMĚTI

Všechno začalo tehdová, když jsme se klukama začali zajímat o indiány. Byli jsme do toho úplně zapálení. Taky jsme byli samozřejmě odkojeni Rodakapsama, sháněli jsme časopis VPŘED, který vycházel po roce 1945 a ve kterém se otiskoval seriál Pin a Red a taky tam vycházela Foglarovka Hoši nad Bobří řekou. To všechno jsme úplně hltali a strašně jsme toužili dělat všechno, co prožívali naši knižní hrdinové. Dělali jsme si luky, oštěpy podle indiánů a chodili jsme na Prokopec – to byla naše prérie. Taky jsme dělali výpravy na valchu a pomocí našich zbraní lovili bažanty. Bylo to parádní a byli jsme do toho úplní blázni.
Pak v roce 1968, kdy se podruhé obnovoval Junák, přišli Tonda Vykopal a Tonda Mašlaň s nápadem, vytvořit tady v Kelči středisko. A tak se dalo dohromady pár ogarů a byl oddíl na světě. Chodili jsme na Strážné vařit čaje a poznávat přírodu.
Prioritou číslo jedna pro nás bylo, abychom měli svoji vlastní klubovnu, kde by jsme se scházeli a dělali všechny ty parádní věci, po kterých jsme toužili, ale dlouho jsme nemohli nic sehnat. Mezi nás chodil taky jeden kluk, jmenoval se Míťa Mikulenka. Jeho tatínek pracoval v JZD a domluvil nám, abychom si mohli udělat klubovnu ze staré drůbežárny, která stála kousek za dnešním Akordem. Tak se pořádaly velké brigády na vyklízení bince v naší budoucí klubovně. Všecko jsme to vozili ven na hromadu a byla to hromada jako blázen! V té době jsem se zrovna učil malířem a vzpomínám si, bylo to v zimě, přišel za mnou Tonda Vykopal, že jdeme malovat klubovnu. Zima, nezima - šlo se. Barvu jsme míchali ve velkých plechovkách od marmelády ze školy, nebo v kýblech, podle toho, co jsme našli. A byla opravdu taková zima, že jak jsme vymalovali, tak mráz udělal na stěně ledové květy (to se mi stalo pouze tehdy a pak ještě jednou za celou moji malířskou kariéru). Když jsme si klubovnu zvelebili a upravili podle svých přestav, tak jsme si udělali každý svoje sedátko a tím bylo dáno každého místo u stolu. Já jsem si udělal takové křeslo z kuláčů a pobil jem ho králičími kožešinami, aby bylo měkčí. Opěradlo jsem vypletl z provázků.
Scházeli jsme se jednou týdně a vždycky jsme se hrozně těšili na to, co zas budeme dělat. Pokaždé jsme hráli parádní hry a vždy jsme si je parádně vychutnali, protože jsme byli dobrá parta kamarádů. Teď jsem si vzpomněl na jednu perfektní hru. Jednou ve schůzce jsme našli za křížem před kostelem dopis, který zněl asi tak: Přijďte za hřbitov do prouíi, a dívejte se směrem k naší klubovně. Až uvidíte signály, tak běžte za mini. Došli jsme do proutí a vtom jsme uviděli signály vycházející směrem od naší klubovny. Menší kluci, vlčata, byli z toho úplně užaslí a pořád se ptali, co to jsou za signály a co to znamená. Tak jsem jim řekl, že podle signálů máme jít ke klubovně. Jak to kluci slyšeli, tak okamžitě vyletěli a běželi tryskem až ke klubovně. Kousek před ni, v takovém malém údolíčku, byly kalíšky a u každého nějaká zpráva a my jsme měli za úkol poskládat z nich v tichosti dopis. Již se smrákalo, celé údolíčko bylo krásně osvětlené a my jsme si připadali jako nějakém posvátném místě. Co ta zpráva obsahovala, to už nevím, ale byla to jedna z nejkrásnějších her a rád na ni vzpomínám.
Skaut mi přirostl k srdci a moc mě to bavilo. Toho si všiml i Tonda Vykopal a povýšil mě na rádce družiny a pak se mě zeptal, jestli bych nechtěl být vedoucím. A tak jsem v roce 1968 složil úspěšně zkoušky na okresu a mohl jsem vést oddíl. V tomto roce byl také náš úplně první tábor, který byl opravdu nejlepší a nejkrásnější v mém životě. Ale než začaly přípravy na tábor, tak nám Tonda Vykopal řekl, že jestli si neuděláme všechno sami, tak jsme čaji a nemáme u skautů co dělat. Ale protože my jsme žádní čaji nebyli, tak jsme šmejdili po smetišti, které jsme pak odborně nazvali Privat a hledali jsme tam kolečka od kočárků. Můj tatínek byl moc šikovný a pomohl nám udělat z desek a těch koleček dva velké vozíky. Na ty jsme pak naložili všechny věci a vyrazili vstříc novému dobrodružství v podobě tábora konaného za Choryní u Bečvy (dnešní bufet Pod hrázkou). Byla tam i studánka s pitnou vodou, což je vždy základ. Tábor jsme si postavili celý sami. Přišli jsme na prázdnou louku a po několika málo hodinách píle jsme ji přeměnili na malebný skautský tábor. Ale to už moc předbíhám. Ze všeho nejhlavnější byla, aspoň podle našich vedoucích, latrína! Protože ani Tonda ještě žádnou latrínu na táboře nedělal, tak četl v moudrých knihách návody na její provedení a my jsme zatím na vybraném místě kopali. Pak Tonda zavřel knížku a řekl: „ To by bylo, aby jsme to nepostavili aj bez té knížky. Hlavně ogaři hodně kopejte, ať se to tam všecko vleze!“ Když byla díra hotová, postavili jsme nad ní takovou bedýnku. Dozadu jsem dali dvě desky na opřítí, trochu jsem ji ještě vyztužili, ať nám, když budem v „nejlepším“ nespadne. Záchodové prkýnko představovaly dřevěné kuláče rozštíplé napůl a stlučené do čtverce. Pak byla zkouška latríny a koho „prkýnko“ škrábalo, tak si ho mohl trochu sešmirglovat. Nikomu z nás to nevadilo a valili jsme do latríny jak když nic!!! Chtěl bych vidět ty dnešní skauty- bufeťáky jak by na tom seděli. Pak už jen zbývaly postavit kamna a stany. Ty byly každý jiný, podle toho, co jsme doma našli, ale to nám nevadilo. Jen jsme se řídili Tondovým příkazem, který se nám vryl do paměti. Vždycky říkal: Ogaři pamatujte si, že až budete spať nekde venku, tož si pod sebe dejte igelit-noviny-igelit - tak to musí byť! A nemožete nikdy nachládnout..
Vozíky, na kterých jsme vlastně celý tábor přivezli, jsme maskovali jako náš největší poklad listím a to když zeschlo, tak jsme ho vyměnili za nové, aby nás nepřítel neodhalil. Perfektní věc na našem táboře byl „telefon“. Franta Mašlaň (pan varhaník) pracoval u Telecomu a natáhl dráty od stanoviště hlídky až do náčelníkova stanu. Díky tomu jsme dostávali co chvíli čerstvé informace o tom, co se na hlídce děje a kdo se k nám blíží. Den na táboře probíhal podobně jako na dnešních. Ráno v sedm hodin byl budíček, rozcvička, mytíčko, snídaně a nástup. Snídani a všechny další pokrmy nám připravovaly naše kuchařky paní Vykopalová a paní Mašlaňová za pomocí služby v kuchyni. Ta byla určena na každý den. Zájemci se hlásili buď dobrovolně, nebo ji dostali, jak už to bývá, „ za odměnu “. My jsme se však hlásili, k velkému údivu náčelníka, dobrovolně. Služba v kuchyni totiž chodila každé ráno do obchodu na rohlíky. A v tom byl ten zakopaný pes, který nedal náčelníkovy spát. Rohlíkům jsme totiž vždy, když jsme šli do obchodu, ukousávali rožky – to byla taková naše sladká odměna.
Jednou na nástupu nám Tonda řekl: „Ogaři, dneska si postavíme vor a poplujeme na něm po Bečvě až do Teplic a všem ukážeme, že kelečští skauti nejsou žádní čaji!“ Plní radosti a nadšení jsme vzali sekery a pily a šli do lesa pokácet několik stromů. Ty jsme pak svázali provazy k sobě a vor byl hotový. Vor! Nikoho z nás by ani ve snu nenapadlo, že by se někdy na něčem takovém mohl plavit! A najednou tu před stál námi. Opravdický vor! Hned jsme ho položili na vodu, ale nenastoupil nikdo, takovou jsme měli k němu úctu! Tonda ještě vztyčil vlajku a vor byl zcela připraven k vyplutí….

JAK NÁM BYLO SKAUTOVÁNÍ ZAKÁZANÉ - Z CYKLU NÁČELNÍKOVY PAMĚTI

Taky jsme chodili výpravy poznávat novou krajinu, odlévat stopy, poznávat ptáky a spoustu dalšího. Jednou z nich byla taky výprava na Svatý Hostýn. Bylo to v zimě. Dojeli jsme autobusem do Bystřice a odtud jsme se vydali pěšky po cestě na Hostýn. Došli jsme pod schody a bylo tam tolik sněhu, že jsme jezdili po těch schodech od kostela až důle k vodě. Po mši řekl Tonda: „ Co by jsme to byli za skauty, abychom si neuvařili ani čaj!“ A tak jsme nedaleko Křížové cesty založili výškový tábor a rozdělali oheň. Vodu jsme neměli, ale nezoufali jsme! Sníh je přece taky voda! Tak jsme ho nacpali do kotlíku a když se rozpustil, navalili jsme do ní šípky, halouzky ze smrku, kdosi našel jakési zmrzlé ostružiny, které nebyly moc vábné na omak i chuť ale chrastli jsme to tam všecko! Čaj měl takovou zvláštní chuť, ale vypili jsme ho všichni i přes varování Tondy Mašlaňa, že se z něho povalíme, ale k jeho jistě milému překvapení se tak, i přes to, že byl kotlík úplně vylízaný, protože žízeň byla zlá a zvlášť v zimě teplý čaj vždycky bodne, se nepovalil nikdo. Jak jsme šli zpátky, vzali jsme to lesem na saňách a valili jsme to z kopce co to šlo. Sem tam se někdo naboural, ale stoupl, otřepal se a vesele pokračoval dál. Tehdy jsme se ani kupodivu nebáli, že se něco stane. Byla to zabíjárna jak blázen a dneska bych tam na saňách nejel ani za nic! V klubovně jsme taky měli parádní věc, kterou bych chtěl, abychom ji obnovili, ale nevím, jestli to bude reálné. Měli jsme uprostřed klubovny ohniště, nad kterým byl takový velký plechový trychtýř, který pohlcoval všechen kouř a nahoře ho vypouštěl ve sloupu. My jsme seděli kolem ohně povídali si a dívali se na sloup kouře - no úplný bufet „ Ohájo“ ! Na jaře jsem skládal slib na Valše. Byla to velká sláva. Měli jsme tam takové svoje místečko, o kterém nikdo jiný nevěděl. Bylo tak dobře schované a bylo to tam parádní! Okolo nevelkého jezírka, které zrcadlilo slunko, rostl Orobinec širokolistý – celkem vzácná květina a všichni naši vedoucí jen kroutili hlavami, jak je to možné, že taková vzácnost roste právě tady. Často jsme sem chodili a moc se nám to líbilo.
Jenže pak v sedmdesátých letech se dostali k moci komunisti a bylo zle. Co zle, bylo nejhůř jak mohlo být. Zakazovali nám naši činnost, protože prý máme klobouky jak jízdní policie z Ameriky a vůbec kopírujeme západ!
Pak byla ve Valašském Meziříčí poslední schůzka, na které se mělo rozhodnout, jestli bude Junák pokračovat, ale všichni jsme věděli, že nám to zakážou a tak jsme skoro brečeli. Bylo to v zámku. Za stolem tam seděli komunisti s červenýma šátkama. To nás nejvíce dopalovalo. A povýšeně a posměšně se zeptali, co dělá Skaut dobrého pro své okolí a pro druhé. Byl tam taky pan učitel Krumpolc, který byl v té době vedoucím skautů ve Valašském Meziříčí. Jak tu otázku slyšel, tak vybuchl a tak je tam dořval, že to jsem ještě nikdy neviděl, aby byl někdo tak naštvaný. Když jim to vyříkal, tak si sedl vedle mě a řekl mi: „ Asi jsem doučiteloval! Ale já jsem to Laďo musel říct. Vřelo to ve mni jak v kotli.“ Komunisti prohlásili, že žádné přínosy pro okolí neposkytujeme a v 70 roku jsme museli skončit!!! Nedalo se proti tomu nic dělat, a to nás štvalo nejvíc.
Pak se nějakou dobu nic nedělo. Potom jsme začali dělat věci, které dělají trampi. Nosili jsme ty zelené kabáty až po zem, na nich jsme měli i skautské odznaky, ale vždy schované, aby je nikdo cizí neviděl. Pak jsme pořádali akce přes Lidovou stranu např. Kácení máje nebo Mikulášská nadílka aj. I nadále jsme se scházeli u našeho jezírka, avšak tajně a čím dál méně. Dělali jsme zase parádní věci, ale museli jsme dávat pozor, jestli nás někdo nesleduje a už to nebylo, to co dřív.

KTERAK BYL SKAUT ZNOVU OBNOVEN - Z CYKLU NÁČELNÍKOVY PAMĚTI

Přišel rok 1989 a všecko vřelo. Znovu se šířily zprávy, že bude junák opět obnoven. Bylo to i tu! A tak byla svolána u Krumpolca menší schůzka a bavili jsme se o znovuobnovení Junáku v Kelči. Všichni se těšili a byli plní nadšení z toho, že zase budeme moci dělat to co dřív. Někdo donesl tiskopisy, vybízející ke skautské činnosti, které v Praze vydával Antonín Sum. To nás v našem rozhodnutí ještě více utvrdilo a tak jsme se rozhodli založit středisko a bavili jsme se o nožných vedoucích. Byl se i já navržen, ale bál jsem se toho. Vždyť 20 let jsem už kluky nevedl. Když jsme byli zakázáni, dělali jsme sice nějaké věci pod záštitou Lidové strany, ale bylo to zaměřené spíše na kulturu. A tak jsem dost váhal. Největší podnět mi v tomto směru dal Tonda Pavelka, který za mnou přišel a říkal: „ Laďo, co blbneš, spíš?“ Já na to: „Co je?“ A on: „ Tož ty to nevidíš? Všude to vře, rozjedem to, ne?“ A tak jsme říkal: „Tak jo! Rozjedem to! Jako tehdová!“
Na Hasičák jsme nalepili plakát asi tohoto znění: Středisko junák vás zve na 1 schůzku. Přišli většinou staří skauti, kteří byli před tím, než nás zakázali, ale i hodně nových. Byli tam třeba Tonda Mašlaň, Tonda Jiříček, Slávek Jiříček, Laďa Srkala, Tonda Vykopal, Franta Chvatík, Hanka Stromšíková, Maruška Vlčková a hromada dalších. Všichni byli velmi nadčení a slibovali pomoc, ale když jsme pak chtěli vybrat vedoucí oddílů, tak nechtěl nikdo. Nakonec jsme to přece jen dali trochu dohromady, za vůdce střediska byl zvolen Tonda Mašlaň a středisko bylo na světě!
Roznášeli jsme letáky po škole, hodně nám pomohl Krumpolc, který byl učitel a tak děckám ve škole říkal, jak to v Junáku probíhá a co se tam děje. A k našemu milému překvapení, se přihlásilo hrozných lidí. V tomto roce (1990) jsme měli přes 100 členů, tolik jsme už pak nikdy neměli. Já sám sem měl v oddíle 23 ogarů a byla to hrůza, byl jsem z toho úplně hotový. Největší sranda byla vždycky s Martinem Jiříčkem a Radkem Pajdlou, kteří hrozně rádi vařili a vždycky donesli na schůzku nějaké zemáky, klobásky a tak na vaření a říkali: „ Laďo, hoď tam ostatním nějaké listy a my budem vařit!“
Jenže skaut není jenom o vaření a listech, každý musí taky složit nováčkovskou zkoušku, pak slib a tak dále a to už ogarům nevonělo. Ti si mysleli že přijdou a hned budou hotoví skauti, a že skaut, to je jenom samý „salám“ a vaření a přestávali chodit.
Jedna z prvních akcí, které jsme pořádali jako Junák Kelč (už ne pod Lidovcama) bylo zábavné odpoledne nesoucí originální název, a sice Není nutno aby bylo dycky veselo s mikulášskou nadílkou. Bavili jsme lidi na jevišti různými scénkami. Celý program uváděla Dáša Ondruchová. Večer pak přišel Mikuláš. Všem se to moc líbilo a myslím že to byla jedna z těch parádních věcí, na které se hned tak nezapomíná.